Jsem příbuzný člena Shincheonji, který se mě ještě v době skryté misie snažil náborovat. Chodil jsem na lekce Bible a to, že se jedná o SCJ, mi během studia nikdo neřekl – dozvěděl jsem se to až v roce 2021, kdy se SCJ částečně otevřelo. Snažil jsem se si vyhledat všechny možné informace, v té době jich však nebylo v českém prostředí mnoho, a tak jsem se uchýlil k zahraničním zkušenostem a informacím na redditu a youtube. Přečetl jsem si také pozorně webové stránky SCJ, pustil si jejich několik málo dostupných videí a snažil se nedělat unáhlené závěry, jak nás členové neustále nabádají. Prošel jsem si i své zápisky z lekcí. Po několika dnech získávání informací jsem si udělal vlastní názor – SCJ mi nepřijde jako dobré místo, vykazuje znaky nezdravého společenství a tzv. “high-control group”. To, že mi příbuzný dlouhodobě lhal a tajil, že je součástí této skupiny, a že se mě snažil do ní bez mého vědomí dostat, mě ranilo.
Měli jsme spolu vždy blízký vztah, a to až do jeho vstupu do SCJ, kdy se začal odtahovat a v kontaktu jsme byli čím dál vzácněji. Pokud jsem mu napsal zprávu, trvalo dny, nebo i týdny, než odpověděl. Sám od sebe nenapsal téměř nikdy. Od té doby, co vím, že je členem, je pro mě komunikace s ním náročná. Náš vztah je celou situací hluboce poznamenaný, i když nevím, jestli to on vnímá stejně. Já jsem si prožil obrovskou ztrátu důvěry k němu – vím, že mi v minulosti lhal, snažil se mnou manipulovat a ani v současnosti mi neříká pravdu. Nedokážu jeho lži vždy rozpoznat, a tak se mám neustále na pozoru a vše, co mi tvrdí, beru s rezervou. Zároveň vím, že on na svém chování pravděpodobně nic špatného nevidí a myslí si, že vše dělal a dělá s nejlepšími úmysly. Já v sobě cítím rozpolcenost – strašně mě jeho chování zraňuje, zároveň mu to ale nedokážu zazlívat.
Velmi mi na příbuzném záleží a od té doby, co vím, že je členem, se mi o něm pravidelně zdají sny. Ty sny jsou hodně emočně nabité, někdy v nich figuruje i přímo SCJ, ale obvykle v nich převládá pocit, že ho musím odněkud zachránit, nějak ochránit, pomoci mu. Ale také pocit, že před ním musím něco skrývat. Ani já k němu totiž nemohu být upřímný, a to ze strachu, že by se náš vztah rozpadl úplně. Od doby, co vím pravdu, mě stresuje každý kontakt s ním. Mám ho moc rád a těší mě, když ho vidím, ale celé setkání či konverzace je plné strachu a smutku. Strachu, že nějak dám najevo svou nelibost nad jeho členstvím. Strachu, že pokud vyjde najevo, že mám o SCJ negativní názory, přeruší se mnou kontakt. Strachu, že se bude cítit pronásledován nebo že mu nějak ublížím. Moc bych si přál být s ním v kontaktu víc, ale zároveň jsem rád, že se tolik nevidíme, protože každý takový kontakt je pro mě zdrojem velkého napětí. Zároveň cítím výčitky, že nejsem upřímný a že nedělám nic, abych ho odtamtud dostal. Moje duševní zdraví celou touto situací trpí a není mnoho lidí, kterým bych se mohl svěřit nebo kteří by chápali, čím procházím.
I přes všechno, co členství mého příbuzného v SCJ a jeho chování způsobilo, ho stále miluji a není téměř nic, co by mohl udělat, abych ho milovat přestal. Nemohu se dočkat dne, kdy z SCJ odejde a třeba také pochopí, že mi ublížil. Já jsem připravený mu okamžitě odpustit, protože ještě více než moje osobní zkušenost mě zraňuje to, že je stále v této skupině a co to s ním dělá. Jak se mu zhoršují vztahy se členy rodiny a přáteli. Jak musí lhát všem okolo. Jak musí manipulovat novými lidmi, které se snaží získat. Jak málo spí. Jak věnuje SCJ veškerý svůj čas a ztrácí v této skupině roky života. Bojím se toho, jaký dopad na něj bude mít prozření, že v této skupině promarnil tolik času a že i s ním tolik let manipulovali. Bojím se, že si odnese náboženské trauma, jako spousta jiných. Bojím se, že sám bude mít problém věřit lidem. Bojím se, že si bude vyčítat, že se do celé té situace dostal. Bojím se, že si nebude moct odpustit.
Přál bych si, aby věděl, že tu pro něj jsem a budu. Že i když spolu téměř nekomunikujeme, snažím se zpovzdálí sledovat střípky z jeho života a vše, co se týká SCJ, a tím alespoň trochu vědět, co se s ním děje. Mám tak pocit, že jsem nějak součástí jeho života. Abych nepropadal zoufalství, které bolí, uchyluji se častěji k hněvu, který je jednodušší. Celá ta situace trvá už strašně dlouho, jsem z ní unavený a obávám se, jak dlouho ještě bude pokračovat. Ve chvílích zoufalství se ale snažím vzpomenout si na to, že mnoho jiných lidí z SCJ odešlo i přesto, že byli členy dlouhá léta, často i na vysokých pozicích. Tím uklidňuji nejen sebe, ale i další členy rodiny, kteří se spolu se mnou o našeho příbuzného bojí.
