Zdravím všechny, co si budou tento můj příběh číst. V Shincheonji jsem absolvoval jejich biblické lekce až do té poslední s tím, že jsem byl jenom malinký krok od toho stát se členem. Proč se tak nestalo, se dozvíte, ale napřed bych se rád vrátil na začátek.
Psal se konec roku 2020 a já jsem v tu dobu nebyl úplně v pohodě z toho, v jaké zavřené době jsme to žili. Celkem hodně mi chyběly sociální kontakty. Na instagramu jsem v té době sledoval spoustu křesťanských profilů a sám jsem si i jakékoliv další hledal. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, že by snad nějaký profil mohl být spojen s hnutím Shincheonji, protože jsem v té době o té organizaci vůbec neslyšel. Začal jsem tedy sledovat profil, který se jmenoval „In spirit“ nebo něco takového. Mělo to ten důsledek, že mi napsala mladá dívka, která byla tak zhruba můj ročník. Ty zprávy byly velice milé a pro mě jako kluka, kterému holky jenom tak nepsaly, velmi povzbuzující. Samozřejmě, že to u psaní nezůstalo moc dlouho a dívka chtěla mít hovor. Nevím, proč mi na tom nepřipadalo v té době nic divného, ale asi mě více uchvátilo to, že jsem si psal s mladou dívkou.
Při hovoru jsme většinou probírali různé věci, ovšem netrvalo dlouho a dívka mi řekla, že mě seznámí s někým, kdo jí tenkrát hodně pomohl pochopit spoustu věcí v Bibli. Tak jsem se seznámil s dalším člověkem, se kterým jsem tak zlehka začal biblické lekce. Bylo to hodně fajn a svým způsobem taková příprava na ten jejich klasický biblický kurz. Dá se říct, že jsme spíše v této fázi probírali věci ze života a hovory o víře byly jenom takový přídavek. Pak jsem dostal na vyplnění nějaký psychologický test a na konci jsem zjistil, že je zde nabídka biblických kurzů, které by vedl opět jiný člověk. Mně tyhle změny učitelů nedělaly úplně dobře, protože se většinou vytvořila celkem silná vazba mezi žákem a učitelem (a o to víc, když jste jenom dva), ale tak nějak jsem vnímal, že je to Boží odpověď na mé modlitby, a tak jsem se přizpůsoboval, jak to jen šlo.
Biblický kurz
Před přijetím do biblického kurzu jsem měl takové setkání a posouzení, zda budu schopný studovat 7 měsíců. Vedl to lektor z toho kurzu a společně se mnou tam byl i můj dosavadní lektor. Mělo jít původně o to, že se mě zeptají na pár otázek z těch lekcí a posoudí, zda budu moci pokračovat dál. Ve výsledku jim ale stačil, myslím, jen ten můj zápal. Více méně jsem hrozně toužil poznat víc, a právě proto mě asi vzali i dál. Na začátku se tvářili úplně v pohodě a že to nevadí, když to ukončím a tak.
Kurz se mnou studovaly další desítky lidí z různých denominací. Hned na začátku jsem tušil, že kurzy musí být zaštítěné nějakou církevní organizací, ovšem na tohle jsem v té době dostal jasnou odpověď, že to není pod žádnou církví, respektive že kurzy zřizuje organizace Šárka Valley Community. V té době jsem si o tom nedokázal vůbec nic dohledat. Zkoušel jsem to okamžitě po prvním setkání s lektorem – nenašel jsem prostě nic. Ještě než jsem nastoupil na ty skutečné lekce, bylo mi řečeno, že ne každý se tam dostane, takže člověk měl pocit určité výjimečnosti. Ona to do jisté míry byla i pravda, protože ne u každého měli jistotu, že to jejich slovo bude skutečně poslouchat a nebude chtít být zatvrzelý ve svých názorech. Lekce byly 2x týdně a ještě myslím v pátek byla dobrovolná aktivita. Na lekcích se vyžadovala 100% účast.
Veškeré úvodní lekce jsem hltal jedním dechem. Nechápal jsem vůbec, jak někdo mohl vymyslet něco takového… Zkrátka na začátku studia v těch úvodních lekcích mi to dávalo smysl a měl jsem pocit, že si opravdu prohlubuji znalosti, které nemají ani ti nejlépe učení na teologické fakultě. Byl jsem do Bible úplně ponořený, každý den jsem si četl evangelium a rozjímal nad ním. Měl jsem v té době docela růžové brýle. Najednou jsem měl pocit, jako bych poznal něco, co jsem do té doby nikdy neslyšel a úplně jako bych byl duchovně jinde. Všechno se mi zdálo tak krásné – chodil jsem do přírody a obdivoval krásu stvořenou Bohem nebo jsem si jen tak lehl do trávy a byl – prostě strašně krásné pocity. Byl jsem v jakési euforii i z toho jejich lovebombingu. Prostě úplná paráda jak to do sebe všechno zapadlo a že teď najednou rozumím Bibli atd. Byla to taková duchovní extáze.
Po každé lekci ještě následoval hovor s parťákem. Pro mě to bylo většinou takové klidnější zopakování lekce. S ostatními studenty z kurzu (vyjma parťáka) jsme být v kontaktu nemohli až do určitého času – až někdy ke konci pokročilých lekcí nám to dovolili, ale stejně nám říkali, ať spolu nejsme tak často, že to ještě může být nebezpečné. Do jisté míry jsem to zvládal i časově, protože jsem byl celou dobu na distanční výuce a měl jsem asi nejvíc času, co jsem vůbec mít mohl. Zároveň jsem byl v maturitním ročníku a učitelé nás tudíž moc nezatěžovali, ale spoléhali na to, že se připravujeme sami. Což jsem i přes časové vytížení na lekcích zvládal celkem dobře.
Někdy na konci úvodních lekcí, kdy si byl evangelista jistý, že mám zájem zjistit, od koho pochází otevřené slovo, které jsme na lekcích přijímali, a že je skutečně potřeba znát zaslíbeného pastýře, došlo k odhalení celé jejich církve. To už nejspíš měli dojem, že jim skutečně naslouchám, mám disciplínu a věřím tomu, co říkají. Myslím, že jsem byl mezi prvními z našeho kurzu. To odhalení bylo totiž u každého studenta jiné – některým to prozradili až někdy na konci středně pokročilých lekcí. Řekli mi, že pro mě mají něco speciálního a že se dozvím, kdo je ten zaslíbený pastýř. Pozvali mě na online schůzku a spolu se mnou ještě asi další dva spolužáky z kurzu. Vedl to náš tehdejší lektor a sám to říkal velmi přesvědčivě. Napřed nás napínal různými řečmi, pak se nás ptal, odkud si myslíme, že asi tak bude, a pak nám to prozradil. Ukázal nám několik fotek a řekl nám, jak se ta církev jmenuje. Reakce mých spolužáků byla různá. Jedna spolužačka reagovala velmi pozitivně až jásavě, ta druhá byla ale dost zaražená. Já jsem mezi těmito dvěma reakcemi byl někde uprostřed. Na jednu stranu mě těšilo, že mi odhalují nějakou tu jejich skrytou pravdu, na druhou stranu jsem moc nechápal, o co vlastně půjde nebo co to ještě přinese. Nebyl jsem schopný to pořádně vnímat, musel jsem se pak znovu doptávat evangelistů, o jakou církev teda vlastně jde. Byl jsem z toho nějaký zmatený, ale vlastně v té době už docela na ně emočně připoutaný.
V té době mi došlo, proč mi na začátku lhali, že kurzy nezřizuje žádná církev, a říkali, abychom si nedohledávali informace na internetu. Už předtím jsme na toto téma měli speciální lekci. Že je tam spousta lží a mohlo by nás to odvést od slova. Ale stále jsem jim velmi důvěřoval a to, že mi řekli až teď, že je to z nějaké církve, mi už nějak moc nevadilo.
Studium pokračovalo dál. Po úvodních lekcích (2x týdně cca 5 měsíců) následovaly středně pokročilé (asi 12 lekcí) a pokročilé (vysvětlení naplnění jednotlivých kapitol Zjevení) a docházelo k výměně lektorů, což, jak jsem psal v úvodu, mi nedělalo úplně dobře. Studium pokračovalo i přes prázdniny, a kromě brigády mi bralo celkem hodně volného času, tudíž nebyla moc možnost někam vyjet na více dní.
Musíte vyjít z moře
Ještě když se vrátím k úvodním lekcím, měli jsme lekci o obrazném moři a tam v podstatě vyplynulo, že moře jsou všechny církve, které byly zamořeny ďáblem, protože je v nich smíchané slovo (Boží slovo se slovem od satana) a je potřeba z tohoto moře vyjít. Připadalo mi to hodně zvláštní, ale tak nějak jsem to bral. V té době jsem si dostatečně neuvědomoval, co to pro mě vlastně znamená. V konečném důsledku to znamenalo odejít ze stávající církve a připojit se k jejich církvi. To jsem ale opravdu vůbec nechtěl. Po čase jsem však kvůli tomu měl v sobě určitý tlak a ten tlak byl fakt velký. Cítil jsem se celou dobu jako ovce mezi vlky. Žil jsem v takovémto myšlenkovém rozpoložení: Studoval jsem s nimi a nesměl jsem říkat, co studuji. Dle jejich tvrzení byl všude kolem duch satana, takže jsem to držel v tajnosti. Přitom jsem milovník pravdy a nejraději bych to pověděl všude, ale prostě jsem nemohl. Taky jsem se do jisté míry bál odsouzení. Dál jsem chodil do své církve, o které mi v Shincheonji řekli, že je to moře, že tam působí satan a je to špatně. Vnímal jsem úplně jiný styl učení a prostě jsem si najednou nerozuměl s ostatními, protože oni přece neměli to otevřené slovo. A nejbližší členové Shincheonji byli v Praze, takže jsem se cítil, že jsem na to úplně sám. Do kostela jsem chodil s rodinou už jenom tak ze zvyku, než abych tam skutečně něco prožíval.
Vždycky po bloku lekcí z každé úrovně následoval test, který jsme dostali již předem vyplněný na naučení. Takže když se pak psal, šlo jenom o to, jestli to člověk měl mechanicky naučené, nebo ne. Já se to snažil učit opravdu pilně a něco jako podvádět pro mě bylo nepředstavitelné. Testy se mi dařilo psát na celkem vysoké hodnocení, ovšem mám dojem, že tam člověk musel mít alespoň přes 90 %, aby prošel. To slovo se mi ale od středně pokročilých lekcí přijímalo daleko hůř. Už tam byla spousta věcí, co mi nedávala tak úplně smysl, ale čím jsem byl dál, tím se tlak zvyšoval. Člověk částečně i vnímal určitou manipulaci. Nebyla tak zjevná, takže jsem si toho nebyl tak úplně vědom, když jsem studoval. V tuhle chvíli jsem měl pocit, že když jsem došel tak daleko, už není cesty zpět. Investoval jsem do toho tolik času, přece jen tak neskončím… Navíc v nás pořád živili očekávání slovy „počkejte, co bude ve Zjevení!“ a já jsem doufal, že v lekcích o Zjevení budu mít zase ty pocity, co jsem měl na začátku, že objevuju něco, co dává smysl. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Když nám vyložili naplnění Zjevení, tak jsem se ptal sám sebe: to je jako všechno? Byl jsem vlastně trochu zklamaný. Ale oni nám ty naše nepříjemné pocity vysvětlovali tím, že satan tě nejvíc pokouší, protože jsi na konci, a satan nechce, abys tam byl.
Ve Zjevení nám sami říkali, že teď už prostě nemůžeme odejít. Pamatuju si jednu lekci, při které lektorka použila citové vydírání nejspíš proto, aby nás odradila od toho přestat studovat jejich slovo. V podstatě šlo o to, že nám začala říkat, jak je to strašné, když členové odchází, a úplně se z toho rozbrečela. Říkala něco ve smyslu, že dotazy pokládáme kolikrát jen proto, že si myslíme, že máme vlastní pravdu a nechceme slyšet tu jejich. Tato lekce mě zasáhla natolik, že když jsem se s ní posléze viděl naživo, nebyl jsem schopný cokoliv říct, protože jsem měl strach, že by na mě také tak hystericky reagovala.
Stupňující se tlak
Bylo pro mě hrozně náročné stále se přetvařovat před rodinou a dělat, že se vůbec nic neděje. Snažím se být poctivý a říkat věci tak, jak jsou, ale tady jsem ze sebe v podstatě dělal úplně něco jiného, což se na mně celkem podepsalo. Já měl ze lhaní vždy hrozně špatný pocit, ale v SCJ jsem zalhal jednou, bolelo mě to, pak dvakrát, třikrát, až mi to bylo úplně jedno, protože jsem to dělal jako rutinu…
Nutno zmínit, že jakmile jsme se dostali do poslední fáze a začali jsme probírat pokročilé lekce, intenzita studia se zvedla na tři lekce za týden a jednu večerní nedělní bohoslužbu.[1] Vyžadovala se povinná účast. V pokročilých lekcích jsem to přestával úplně zvládat. Snažil jsem se chápat, co bereme, ale bylo toho tolik naráz. A do toho ještě nová škola, kam jsem začal chodit, a na to všechno už jsem neměl kapacitu. Do toho pak ještě přibylo ranní čtení slova od zaslíbeného pastýře, pak ještě různé dobrovolné aktivity a účasti na mírových summitech.[2] Ty byly nepovinné, ale byli jsme zváni a motivováni, ať se toho také účastníme.
Členové vlastně docela útočili na psychiku a emoce. Byli na mě velice milí, ale dokázali také úplně o 180 stupňů přepnout a vynadat mi. Třeba když jsem začal doma říkat, že studuji slovo, tak jsem to pak napsal své evangelistce. To byl hned oheň na střeše. Předtím to byla úplně tak chápající a klidná osoba – všude samé smajlíky atd. – a najednou zprávy s vykřičníky bez jakéhokoliv smajlíku. Když ale pak viděla, že mě to rozhodilo, tak si se mnou dala hovor a vysvětlila mi, že to nesmím takhle dělat a snažila se to ukončit na dobrou notu, že mě má vlastně ráda.
Stále jsem si říkal, že chci vydržet až do konce. Ovšem jak jsem psal, čím jsem byl dál, tím mi bylo hůř. Několikrát jsem se pokusil nepřijít na lekci a odinstaloval jsem si veškeré chaty a aplikace, ale pak jsem pocítil obrovské výčitky, které mě dohnaly k tomu, že jsem si veškeré aplikace nainstaloval znovu zpátky a na lekci jsem se připojil. Když jsem pak na jednu lekci nepřišel, evangelista mi začal vyhrožovat „dobře, tak si klidně nechoď…“ ale s tím, že duchovně zemřu. V té době jsem neměl sílu s někým o tomhle mluvit. Pokračoval jsem tedy dál až do úplně poslední lekce.
Pak následoval test a potom už měl být zápis do církve. Shincheonji tomu říká zápis do Knihy života. Odkazuje to na biblickou knihu Zjevení. Dostal jsem určitý termín, kdy se mám připojit na zoom, a tam už mě měl zapsat můj evangelista. Sám jsem na to vůbec nebyl připravený a popravdě, jak jsem psal, svoji církev jsem vůbec opouštět nechtěl. Na začátku se mě evangelista začal ptát na různé moje osobní údaje, kde bydlím a pak chtěl dokonce i jména rodičů nebo sourozenců, což mě překvapilo a sám teď vlastně ani nevím, proč to chtěl. Já už byl psychicky na dně, takže jsem se po chvíli ozval, že se na to teď vůbec necítím a že tam vlastně ani nechci. Evangelista mi řekl, že to chápe, ovšem řekl mi, že v tom případě bude potřeba si to celé projít ještě jednou úplně od začátku. Tohle bylo pro mě docela šílené, protože to bylo sedm měsíců intenzivního studia a projít si to ještě jednou?? Ale vzhledem k tomu, že se mi tak nějak ulevilo, že nebudu v té jejich církvi, jsem na to kývnul.
Nový začátek
Opět jsem dostal jiného evangelistu a začal jsem znovu studovat úvodní lekce. Tam to probíhalo tak nějak stejně, ovšem já tam vydržel asi tak týden a pak jsem řekl, že už nechci pokračovat dál. Už toho na mě bylo zkrátka moc a řekl bych, že jsem emočně úplně vyhořel. Necítil jsem nic. Stal jsem se úplně chladným. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, ten tlak už jsem prostě nezvládal unést. Potřeboval jsem prostě vypnout, vypnout úplně od všeho. Jejich reakce na můj odchod byla relativně klidná, v kontrastu s tím, jak se do mě pustil evangelista, když jsem nepřišel na jednu z těch posledních lekcí.
Samotný odchod byl hodně těžký, ale ještě těžší to bylo po tom odchodu. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem plný výčitek. Špatně se mi v noci spalo. Bylo to šílené. Duchovně jsem byl úplně na bodě nula. Nevěděl jsem, co se mnou bude, ale zároveň jsem si uvědomoval, že být v té církvi by mě asi psychicky úplně zlikvidovalo. Tam prostě nešlo si dát jenom tak nějakou pauzu. Tam člověk musel fungovat stůj co stůj. Měl jsem také dojem, že to bylo hodně zaměřené na výkon i co se týče evangelizace a obepisování lidí. Ke konci kurzu jsme na to měli dokonce i takové malé školení, jak oslovovat lidi na ulici nebo co jim psát za zprávy.
Po tomhle všem mě u víry držela jenom pravidelná nedělní účast na bohoslužbách. Cokoliv ostatního jsem úplně vypustil. V té době pro mě bylo celkem obtížné se modlit nebo si vůbec otevřít Bibli. Byl to zkrátka pocit duchovního znásilnění. Člověk v hlavě vůbec nevěděl, na čem je, čemu má věřit. Je Bůh skutečně dobrý? Proč se mi tedy stalo tohle? Takové a další otázky mě v té době stále provázely. Ovšem díky Bohu čas léčí spoustu věcí a já jsem se díky tomu, že jsem poznal lidi, co mě skutečně přijímali takového, jaký jsem, z toho pomaličku začal dostávat. Nebylo to lehké, ale řekl bych, že teď už je to na velmi dobré cestě a už zase dokážu více s Bohem komunikovat, více mu naslouchat a opět alespoň trochu duchovně žít.
Poznámky:
[1] Ještě nešlo o klasickou bohoslužbu pro členy Shincheonji, na ní totiž nikdo jiný než členové nemá přístup. Během kurzu se pro studenty pořádají speciální studentské bohoslužby. Ty nejsou tolik korejskocentrické a více se podobají bohoslužbám z evangelikálního prostředí. Bohoslužby podobného charakteru (pro nečleny) lze v současnosti vidět díky přímému přenosu na YT/FB kanálech hnutí v neděli večer.
[2] Jednalo se o různé akce pořádané přidruženou organizací HWPL.
