Co je Bible

STARÝ ZÁKON obsahuje:

5 knih Mojžíšových
(= Pentateuch, Tóra)
samotný základ křesťansko-židovské tradice (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium)

knihy dějepravné
starozákonní příběhy o působení Hospodina v dějinách židovského národa
(např. Jozue, Soudců, 1. a 2. Šalamounova, 1. a 2. Královská, kniha Ezdráš…)

knihy mudroslovné a poezii
(Přísloví, Žalmy, Jób, Kazatel, Píseň písní…)

knihy prorocké
(Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiáš, Daniel, Jonáš, Abakuk…)

NOVÝ ZÁKON obsahuje:

4 Evangelia
evangelium = „dobrá zpráva“
(Matouš, Marek, Lukáš, Jan)

Skutky apoštolů
příběhy apoštolů po zmrtvýchvstání Krista

Listy apoštola Pavla
dopisy společenstvím nebo konkrétním jednotlivcům (např. list Římanům, Korinťanům, Efezským, Filipským, Kolosanům, Titovi, Timoteovi…)

Další apoštolské spisy, dopisy
(např. List Jakubův, Janův, Petrův, Judův…)

Kniha Zjevení
mystické vize, události završení věků a konce světa

Jak Bible vznikla?

Bible nespadla zčista jasna z nebe hotová, ani ji Bůh nediktoval „lidským psacím strojům“. Bůh si vyvolil lidi a použil je tak, že uplatnili svoje schopnosti a sílu, aby skuteční autoři napsali všechno to, co Bůh chtěl, aby bylo zaznamenáno.

K tomu, aby byly některé texty akceptované jako Písmo svaté, musely být všeobecně přijaté v církvi. Rozhodnutí o tom, které z mnoha starokřesťanských textů jsou opravdu inspirovány Duchem svatým, padlo ve 4. století, kdy byl sestaven tzv. Kánon Písma svatého. V jednotlivých církevních obcích se musel dosáhnout konsensus: „Ano, sám Bůh k nám mluví skrze tento text – je inspirovaný Duchem svatým!“

Některé knihy Starého zákona se v historii staly předmětem debat, zda do biblického kánonu mají patřit, nebo ne. Nazývají se deuterokanonické a jsou pouze v některých vydáních.

Bible nám nechce zprostředkovat historicky přesné údaje nebo vědecké poznatky. I její autoři byly dětmi své doby. Dělili se o kulturní představy svého prostředí a někdy též podléhali omylům (či dobovým představám o světě). I přes to najdeme v Bibli všechno, co potřebuje vědět člověk o Bohu – tzn. o vztahu mezi člověkem a Bohem a o Boží lásce k člověku. Bible a texty v ní se tak mohou stát dopisem Boha každému z nás.

„Bible je milostný dopis, jehož adresátem je každý z nás.“

 Søren Kierkegaard, dánský filozof

Ke správnému pochopení je podstatné místo a čas, tzn. kdy a kde se děje pasáž Bible, o které se píše. Text napsaný v době izraelských králů se bude zajímat o něco jiného než ten, který byl sepsán za římské okupace Palestiny, a text vzniklý v babylonském exilu se bude lišit od pasáže složené o staletí později v Itálii nebo Řecku.

Další součástí, které může pomoci chápat text, je účel, s kterým autor konkrétní text psal. Vypravěč příběhu má jiný cíl než historik, zákonodárce má jinou motivaci než vizionář citlivý na psychické jevy. Literární dílo napsané, aby opravilo mylné přesvědčení, vyžaduje jiný přístup než dopis, který měl povzbudit přátele v těžkých dobách. Pochopit autorův záměr může být obtížné, protože jediným důkazem je to, co napsal – a máme tendenci interpretovat spis podle toho, jak si jeho záměr představujeme.

V Bibli je mnoho jasně identifikovatelných literárních žánrů: historie, právo, fikce, vize, poezie, evangelia, listy, bohoslužebný materiál, filozofie, etika. Žádný žánr není “pravdivější” než kterýkoli jiný: všechny dosvědčují různými způsoby základní poslání Bible, tj. doklad o vztahu Boha a člověka a o Boží lásce k člověku. Abychom jasně pochopili kteroukoliv pasáž, musíme napřed určit její žánr a potom si položit otázky onoho druhu, jež se hodí k příslušnému typu spisu. Očekávat například od fikce nebo poezie, že bude jako historické texty, by nemělo smysl.