Předvánoční zamyšlení o Boží blízkosti
Názory & komentáře
Mám kamarádku v Shincheonji.
Svého času mi byla blízká. Ale pak se to nějak zadrhlo. Od té doby, co uvěřila, že žijeme na konci času a Zjevení se naplňuje právě teď (způsobem, jaký hlásá jeden devadesátiletý Korejec, který prý dostal pověření přímo z nebe) jsme se začaly vzdalovat. Ona teď musí veškeré své síly upnout k tomu, aby na zem mohlo přijít Boží království. A nemá to snadné. Bůh prý svůj lid opustil, myslím, že to nějak souvisí s tím, že se v něm vyskytli zrádci a ničitelé. Chce přijít zpátky, ale nemůže sestoupit na místo, které pro něj není dokonale připravené. Proto prý vybral jednoho muže, kterému v nebi ukázal, jak vypadá „organizace kolem Božího trůnu“ a dal mu za úkol, aby vybudoval kopii na zemi. Až bude tato kopie hotová, Bůh a jeho království sestoupí na zem a usadí se tam.
Jinak Bůh nepřijde. Prostě nemůže.
Hm. Sice se mi to celkem příčí, ale lidé věří různým věcem. Čemu vlastně ohledně Božího příchodu věřím já? Od té doby, co jsem se se Shincheonji setkala, o tom často přemýšlím. A teď před Vánoci mě tahle otázka pálí ještě víc. Advent znamená příchod. Pro nás tradičnější křesťany je právě toto doba přípravy na příchod mesiáše. Slavíme, že přišel, a s nadějí očekáváme, že přijde znovu. Kdy? Jak?
Před dvěma tisíci lety se Bůh, ve kterého věřím, rozhodl narodit jako bezbranné děťátko celkem obyčejné ženě, aby prožil lidský život. Stal se Člověkem. Tenkrát nepotřeboval žádnou opulentní přípravu – narodil se tam, kde se pro něj zrovna našlo místo. Ve chlévě. Pokud tehdy zvolil takto prostý příchod, proč by tentokrát čekal na vytvoření specifické lidské organizace, aby k nám mohl sestoupit? Proč by pro svůj druhý příchod potřeboval přesnou strukturu a daný počet ministerstev? I význam Ježíšova jména mě vede jinam – Ježíš znamená Bůh zachraňuje. Zdá se mi tedy, že křesťanská zvěst říká něco jiného: není na nás, abychom sami připravili dokonalé místo, na které Bůh bude ochotný přijít. Bůh sám udělal už dávno první krok a přichází do našich životů, aby je proměnil. Jasně, že bych chtěla, aby ke mně Bůh přišel, poplácal mě po rameni a řekl: Dobrá práce, u tebe se mi líbí, jsem spokojen. Ale proč bychom pak potřebovali spásu, kdybychom to dokázali sami?
Už ji slyším, jak říká: Takže stačí čekat se založenýma rukama a nechat všechno na něm?
Ne. Rezignaci rozhodně ne. Ale nemyslím si, že by mělo smysl upínat naději ke shromažďování všech lidí do jedné organizace a nové členy přivádět všemi dostupnými způsoby, včetně podvodů a nátlaku. To už zkoušelo příliš mnoho totalitních vůdců a nedopadlo to dobře. A někteří z nich slibovali doslova Boží království na zemi. Navíc mě upřímně děsí, co se s lidmi během toho procesu děje. Učí se, že nábor nových členů („nesení ovoce“) je nejpodstatnější činnost, kterou po nás Bůh chce. A že tomuto cíli se má podřídit vše. Kvůli tomu, aby se „neslo ovoce“, se člověk učí lhát, používat polopravdy, vyhýbat se pravdivým, ale ožehavým tématům, budovat falešnou důvěru, usmívat se za všech okolností, i když je třeba zcela vyčerpán, používat neupřímné lichotky, ignorovat své emoce, tahat z lidí osobní informace a bez dovolení je předávat dál, nerespektovat svobodnou vůli druhých, podřizovat se bez přemýšlení a potlačovat své vlastní svědomí.
Jestli máme nějak přispět tomu, aby se přiblížilo Boží království, myslím, že tohle není cesta. Věřím, že Boží království se přibližuje ve chvílích, kdy mezi sebou šíříme atmosféru, kterou očekáváme v nebi. Hodnoty jako laskavost, upřímnost, sdílená radost, nesobeckost… koneckonců, každý ať si doplní sám, jak si představuje život v Božím království. Do tohohle chci napnout síly já. Mimochodem, pro mě tyto hodnoty zosobňuje Ježíš. I proto mohl hlásat, že Boží království je blízko. Ukazoval ho sám na sobě.
Asi by mi na to má milá členka Shincheonji namítla: křesťanství existuje už dvě tisíciletí a lidi jsou na sebe pořád zlí. I křesťani se mezi sebou hádají (to je jejich oblíbený argument). Takže to vypadá, že tohle samo o sobě asi stačit nebude, že? Křesťanství upadá. My ale nabízíme návod zcela jiného druhu! Teď je změna na dohled! Když se přidáš k nám, dojdeš do pravého Božího království. Chceš tuto příležitost propásnout? Anebo snad nevěříš v druhý Kristův příchod?
Aby nedošlo k mýlce. I já věřím, že Boží království jednou přijde v celé své kráse. Už nebude žalu, nářku ani bolesti, jak slibuje Bible. Ale nevíme, kdy to bude. A dokonce věřím i tomu, že se o to nemáme ani nějak přehnaně zajímat. Tohle je zcela v Boží režii. My máme být prostě připraveni pořád. Právě třeba tím, že budeme pečovat o růst Božího království ve svém vlastním nitru. Věřím tomu, že cesta do Božího království nevede skrze přesvědčování ostatních (navíc – opakuji – pomocí klamu), ale skrze otevření se dobru a jeho šíření. V každém momentu, v každém prostředí, v každé situaci. A taky skrze pokorné přiznání, když v tom selžu. Samozřejmě, že jednodušší je přesvědčovat ostatní, než ptát se sám sebe, zda opravdu tím, co dělám, přispívám dobru. U ostatních umíme nějak jasněji vidět, co dělají špatně a jak by se měli změnit. Členové Shincheonji k tomuhle mají sklon, protože součástí jejich víry je to, že jim byla odhalena skrytá pravda a mají k dispozici „slovo, které stravuje a soudí“. Podle této logiky mají právo stavět se morálně nad ostatní. Nesoudí totiž oni sami, soudí skrze ně Bůh… Ale tenhle nešvar se samozřejmě netýká jen členů Shincheonji. Týká se to i mě. Kolikrát jsem třeba v pokušení ustrnout v údivu nad jejich zaslepeností, že si nepovšimnu, že svým chováním mohu druhé zraňovat. Kolikrát se zanořím do zkoumání bizarnosti jejich učení, že opominu příležitost šířit lásku tam, kde zrovna jsem. Kolikrát jsem tak zaujatá vysvětlováním, že zapomínám skutečně naslouchat.
Tak si říkám, jaký je mezi námi vlastně rozdíl? Obě očekáváme spásu, vysvobození ze všech pozemských strastí a věčnou radost v přítomnosti Boha. Jestli existuje způsob, jakým se mohu přičinit, aby tohle nastalo, chci do toho jít. Stejně i ona. Motivuje nás tedy stejný cíl a stojíme i před stejnými pokušeními. I když máme tedy jinou víru, máme spoustu společných témat. Chtěla bych se s ní o tom bavit. Ale nejde mi to. Je náročné bavit se s někým, kdo je přesvědčen o tom, že lidé s jinou zkušeností (ti, kdo neprošli jejich biblickým kurzem), jsou ještě v moci satana a tudíž jejich názory jsou vlastně nerelevantní. Je náročné mluvit s někým, kdo už vlastně není otevřen žádnému dalšímu poznání a rozvíjení duchovního života, protože je přesvědčen, že už došel celé pravdy. A ještě náročnější je to s vědomím, že naše rozhovory nejsou soukromou záležitostí, ale jsou pečlivě připravovány a vyhodnocovány dalšími lidmi v rámci hnutí. Ale přesto… Vážím si těch vzácných chvil, kdy zapomeneme na veškeré rozpory a dokážeme se bavit docela obyčejně o věcech, které prožíváme. Chce se mi věřit tomu, že mezi námi zůstala aspoň špetka přátelství. A že i ta špetka odráží kousíček Božího království. I když pro ni jsem já asi především někdo, koho by měla zachránit před věčným zatracením.
Možná jsem si taky kdysi myslela, že mám druhé obracet z důvodu, že být křesťan znamená být hodnotnější člověk. Ale jestli jsem někdy takovéhle tendence měla, setkání se Shincheonji mě z nich vyléčilo. Věřím, že evangelizace je především šíření dobré zprávy, že Bůh je blízko a přichází od něj záchrana všem lidem. Že přichází do sebehroznější situace, i tam, kde dávno vymizela veškerá naděje – a nabízí nový začátek. Tak jako před dvěma tisíci lety, tak jako jednou na konci věků a tak jako právě v tuto chvíli.
Přeju všem radost z Boží blízkosti i o letošních Vánocích.
členka redakce
