Pokud si myslíte, že vám se nikdy nemůže stát, že byste se dali do řeči s příslušníky nějaké sekty, natož že byste jim mohli uvěřit, pak právě pro vás píšu tyto řádky. Taky jsem si to totiž myslela až do té doby, než jsem na vlastní kůži poznala, jak snadno se to může stát. A co hůř, že ze začátku se to může jevit jako velmi neškodné a zbožné dílo. Teď už vím, že to byla jen součást dobře promyšlené manipulace.
Na přelomu roku (2018) jsem byla v situaci, kdy se opět vynořovaly otázky, co dál v životě dělat. Odejít nebo neodejít z Prahy, z práce, z bytu… s vědomím, že je třeba pracovat na vztahu s Bohem, prohloubit ho, zamilovat se do něho… Už jsem věděla, že žádný člověk nenaplní naše potřeby a touhy, a proto že je potřeba se zaměřit na Krista… ale jak se to dělá? Modlím se přece růženec, breviář, skoro denně chodím na mši, občas na chvály, adoraci… Rozhodla jsem se, že aspoň začnu systematicky číst denně Bibli podle rozpisu na jeden rok. V mém rozhodnutí mě utvrzovaly různé citáty „Neříkej, že Bůh mlčí, když je tvoje Bible zavřená“, texty i kázání o tom, jak člověk bude mít celý den hlad, pokud ráno nebude snídat Boží slovo.
Splněné přání?
Uběhl měsíc a po jedné debatě v práci o různých selháních a lžích kněží, katolíků, homosexuálů apod. mě přepadl pocit marnosti a vlastní nedostatečnosti hájit víru a učení církve. Hlavou mi běželo něco v tom smyslu: Pane Bože, tak to vidíš, jsem úplně marná, hraju si na věřící, a pak ani neumím argumentovat, nemám to vzdělání a často ani sama nevím, jak to teda je… Sice čtu teď Bibli, ale stejně často nevím, jak si to všechno vyložit, nemám moc nikoho, s kým bych to mohla konzultovat a vím, že tě málo miluju a že moje láska je víc rozumová, než aby vycházela z nitra srdce… Uff a v tomhle rozpoložení jdu na večer chval, no to se mi bude chválit. Kvůli opravám tramvajových kolejí, jsem musela jít z práce kus pěšky, takže jsem volala kamarádce, že nestíhám, že se musíme sejít na Národní třídě a cukrárna se nestihne.
Vystoupila jsem z tramvaje s mobilem v ruce, že zavolám kamarádce a v tu chvíli vidím dva mladé lidi, jak se na mě upřeně a s úsměvem dívají a míří ke mně, jak kdyby tam přímo na mě čekali. S někým si mě spletli, jak tady tak stojím blbě s tím mobilem, běželo mi hlavou… Ale začali na mě mluvit anglicky a něco mi ukazovat na mobilu. Aha, tak to se chtějí turisti zeptat na cestu, jak se tak v Praze stává. Když zjistili, že anglicky si se mnou moc nepopovídají, začala ta slečna mluvit česky, že prý by se mě chtěli zeptat na pár otázek, že dělají takový projekt animovaný film o Vánocích a že potřebují pomoc s formováním jednotlivých postav. Bránila jsem se, že já tomu vůbec nerozumím a nemám s filmem nic společného, že možná moje kamarádka, která tam na mě čeká, by jim řekla víc. Ale oni, že ne, že se chtějí zeptat mě. A hned mi v mobilu přes obrázkovou aplikaci dávali otázky např. Co byste dělala o Vánocích? Jestli bych cestovala, byla s rodinou, jezdila na návštěvy, nebo šla do kostela. Co byste dělala, kdybyste dostala Bibli? apod. Když jsem odpověděla, že o Vánocích chodím do kostela a že Bibli jsem už dostala, protože jsem si ji přála, byli z toho velmi udivení a nadšení. Když jsem nechápala, co je na tom tak úžasného, říkali, že prý jsem jediná věřící, koho za ten den potkali, a že by moc potřebovali pomoc při tvorbě právě jedné věřící postavy do toho jejich animovaného příběhu a jestli bych si na ně mohla udělat na 20 minut v kavárně čas. Stačilo mi hlavou proběhnout akorát Pane Bože, ty seš fakt vtipnej, teď Ti říkám, že absolutně nezvládám obhajovat svoji víru a ty mi pošleš tohle… To chceš dokázat, že to fakt neumím, nebo se to tím mám naučit? Nebo to je náhoda, že jsem je potkala po takovém sledu události? 🙂
Vyměnili jsme si tel. číslo, představili se mi jako Agáta a Enrico (kvůli kterému se na začátku mluvilo anglicky, ale uměl i trochu česky) a domluvili jsme se na setkání na další den na stejném místě. Odešli a já jsem běžela za kamarádkou, která už mě vyhlížela, neb jsem měla (teď už nejen kvůli opravám kolejí) značné zpoždění. Říkala jsem jí, že jsem se asi zbláznila, že jsem si právě domluvila na zítra schůzku s dvěma úplně cizíma lidma, kteří potřebují asi vědět něco o víře. „Jé tak to je supr,“ reagovala kamarádka. Mně to zase tak supr nepřišlo.
Individuální schůzky
První schůzka proběhla v obchodním centru Quadrio nahoře v občerstvovací části. Bylo to celkem milé, odpověděla jsem na pár otázek, z každé mé odpovědi byli docela nadšení. Vyptávali se pak i na to, co jsem studovala, kde pracuju, na rodinu apod. Byli v údivu, že jsem pracovala na centru pro mládež a že současně pracuju na Arcibiskupství pražském. Celkem otevřeně jsem jim o tom povyprávěla, i o mém aktuálním rozhodnutí přečíst Bibli během jednoho roku. Agáta mě pak ještě prosila o další setkání, že pracuje na nějakém psychologickém projektu a potřebovala by moji pomoc, že je ráda, že narazila na věřícího člověka a že by si to právě se mnou potřebovala „vyzkoušet“. Že potřebuje někoho, kdo zná Bibli. Souhlasila jsem, přece bych neodmítla milého člověka, který se chce něco dozvědět o víře a Bibli… navíc mi to přišlo i jako Boží řízení, že zrovna v mé situaci mi přišla do cesty taková nabídka.
Proběhla další schůzka už jen s Agátou. Už si přesně nepamatuju detaily, ale začínaly jsme, tuším, nějakou kresbou stromu a ona se pak rozvyprávěla, jestli znám příběh o Filipovi a Etiopanovi. V té chvíli se mi to konkrétně nevybavilo, tak mi vyprávěla, jak Etiopan četl z Bible staré proroctví o Ježíši a Duch Boží k němu poslal apoštola Filipa, aby mu to vysvětlil a vyložil, protože Etiopan nerozuměl tomu, co čte. Citovala při tom hodně často verše Písma a velmi rychle je v Bibli nacházela, takže jsem brzo pochopila, že se v Bibli vyzná mnohem víc a líp než já. Vzešlo z toho, že vlastně každý z nás potřebuje „svého Filipa“, který mu pomůže vyložit to, co Bible říká. Nabídla mi teda, že bychom se mohly takhle scházet dál na takové „biblické hodiny“ a samozřejmě zdarma. Ve světle předchozích událostí jsem snadno souhlasila. A ještě jsem si pochvalovala, jak to Hospodin dobře vymyslel a upravil přesně pro mě. Že mi to určitě bude mnohem líp vyhovovat scházet se s milou holčinou v mém věku, která je navíc psycholožka, než s chlapem nebo nějakým knězem, teologem apod. V týdnu jsem pak byla na mši sv., kde se zrovna četlo tohle evangelium a všude okolo se objevovaly různé texty a impulzy k tomu, jak je důležité studium Bible. Vše do sebe zapadalo a utvrzovalo mě v tom, že můžu být vděčná, že jsem Agátu potkala, že mi ji poslal sám Hospodin a že je to možná vyslyšení mých předchozích modliteb, můj život se nějak konečně změní a dostane větší smysl.
Scházely jsme se teda dál jednou týdně na 1-2 hodiny v kavárně. Jednou s sebou měla i malou černošskou holčičku a tvrdila, že je to její dcera a moc se omlouvala, že pro ni zrovna neměla hlídání. Vše vypadalo jako zázrak poslaný pro mě z nebe. Když je člověk v 35 letech svobodný, a tak nějak se ptá, co má v životě „za úkol“ a přijde mu do cesty taková příležitost, říká si, že aspoň ten čas využije k tomu, že ho věnuje tak Bohu, když teda nemá manžela a ty děti. Kamarádi a pár kolegů z práce vědělo, že se takhle s někým scházím na biblické hodiny a říkali, že je to hodně zvláštní, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by to mohlo být nebezpečné. Přesto jsem měla v sobě takovou „kontrolku“, abych byla opatrná. Říkala jsem si ale, že když se s někým jednou za týden budu bavit o víře, že to nikomu snad neublíží. Rozebíraly jsme spolu Bibli a Agáta mě „nutila“ o věcech přemýšlet i jinak, než jsem byla zvyklá… klást si otázky, které jsem si nikdy nekladla… vždycky u toho malovala nebo nějak zaznamenávala na papír, o čem jsme mluvily, ale ten náčrt si vždycky odnesla, nikdy mi ho nenechala. Na začátku i na konci se vždycky krátce pomodlila k Duchu svatému. I jinak mě ujišťovala, že se za mě modlí, to bylo taky celkem příjemné, kdo by nepotřeboval modlitbu, že?
Na jednom setkání mi řekla, že její tatínek byl pastor v nějaké protestantské církvi a ona že teda je taky evangelička, ale že je v nějakém spolku, který je hodně ekumenický a že vlastně na církvi úplně nezáleží, že máme přece všichni stejnou Bibli a že jde o studium té Bible. Pomyslela jsem si, jestli se něco my katolíci můžeme od evangelíku učit, tak je to právě znalost Bible. Když jsem pak přišla domů, snažila jsem se na internetu něco o takovém spolku najít, ale celkem bez úspěchu. Jedno setkání přišla řeč na to, že vlastně jedinou možností, jak se setkávat s Bohem, je četba Písma. S tím jsem já nesouhlasila a řekla jsem jí, že my katolíci máme ještě víc možností, že se s Ním setkáváme v Eucharistii, při adoraci, ve svátosti smíření apod. Na to úplně nevěděla, jak reagovat, usmívala se, ale nevyvracela mi to.
Nový lektor
Na příštím setkání mi oznámila, že o mně přemýšlela a že vidí, že bych si asi lépe jako katolička rozuměla s jejím kolegou lektorem a velmi dobrým známým katolíkem a že jestli souhlasím, že za chvíli přijde a budu dál pokračovat v biblických hodinách s ním. Byla jsem z toho trochu zklamaná a rozpačitá, ale nakonec jsem souhlasila, byl mi představen jako Jan Bielik (původem Slovák). Na první pohled mi moc sympatický nebyl, ale byl milý, ani ne nijak vlezlý, takže obavy z toho, že by někde mohl zneužít situace, že jsem v podstatě s cizím chlapem v kavárně, brzy vymizely. Časem mi nabídl, že by bylo dobré to studium zintenzivnit a scházet se 2x týdně, řekla jsem mu, že nevím, jestli to budu stíhat, ale že to můžeme zkusit. Scházeli jsme se takto asi další měsíc. Rozebírali jsme různé části Bible, souvislosti mezi Starým a Novým zákonem, biblické éry Adama, Noeho, Izraele a pak hlavně éru Zjevení a druhého příchodu… rozdíl mezi dobrým a zlým duchem, proč je zrovna Ježíš Mesiáš, jaké je poslání člověka apod. Náčrtky a zápisky z těchto hodin mám skoro všechny ještě u sebe. Na začátku každé hodiny jsme se pomodlili, časem chtěl, abych se modlila já, ptal se, jak jsem se měla, občas mi i v týdnu poslal povzbuzující smsku, že se za mě modlí a přeje mi krásný den.
Snažila jsem se přizpůsobit program tak, abych vždycky měla čas na tu hodinu, i pár schůzek s kamarády jsem odmítla, protože jsem nějak věděla, že v prioritách je přece Hospodin na prvním místě a lektor mě v tom často svými poznámkami utvrzoval. Ještě si vzpomínám, že na jedno setkání s sebou přivedl ještě nějakou Janu, se kterou mě pak i nechal lekci dokončit a sám odešel, pokud si dobře vzpomínám. Ještě jsem si z toho dělala legraci, že je vtipné, že jsme se sešli dvě Jany a jeden Jan, ale na to vůbec ani jeden nereagoval, to mě trochu zarazilo, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost.
V té době se v jedné křesťanské skupině na Facebooku rozvinula debata o nějaké sektě, která nějak oslovuje a loví mladé lidi. Trochu mi to přišlo podobné, ale stále jsem neměla žádnou indicii, z čeho by se dalo usuzovat, že jde o sektu. Nemohla jsem nesouhlasit s ničím, o čem jsme se bavili, vše bylo v souladu s katolickou vírou, nikdo mi neubližoval, do ničeho nenutil, ale byla jsem víc pozornější. Dokonce jsem se s ním o tom jednou bavila, že na internetu se rozebírá nějaká sekta a on se mě ptal, jestli si to myslím o něm taky. V tu chvíli jsem si to nemyslela, žádné znaky sekty jsem nepozorovala.
Co dál?
Na dalším setkání mi nabídl, že pár svých takových „vyvolených studentů“ doporučí vždycky na intenzivnější kurz, který se koná 3x týdně a že by mě tam rád poslal. Namítla jsem, že 3x týdně už nebudu časově stíhat. Ale na to on přemlouval, že přece Bohu máme věnovat svůj čas, že to je v životě to nejdůležitější a že nemáme ničemu jinému dávat přednost apod. Že všechno, co nám vstupuje do cesty a brání v setkávání s Bohem a Jeho Slovem je od zlého. Já jsem ale věděla, že začíná květen a prodloužené víkendy, na které jsem už měla jiný program (nějaké lékaře a svatbu v rodině) a tak jsem řekla, že toho teď využít nemůžu, i když jsem trochu cítila v sobě malou výčitku, že tím odmítám dát vlastně ten čas Bohu… Nevzdával to a dal mi ještě víkend na rozmyšlenou, že se sejdeme v pondělí a řeknu mu, jak jsem se rozhodla. Ten víkend jsem měla zrovna docela plný a neměla jsem moc času nad tím přemýšlet, ale snažila jsem se za to aspoň modlit, abych se rozhodla správně. V neděli večer jsem se teda intenzivněji modlila k Duchu svatému, abych se rozhodla správně a neprošvihla nějakou šanci, kterou mi Bůh nabízí. Že třeba právě skrze tohle má do mého života Bůh promlouvat, jako to dělal teď ty 3 měsíce. Taky jsem si ale říkala, že kdo ví, co to bude, jestli to nebude mít za cíl jenom ze mě „vychovat“ dalšího člověka, co bude na ulici odchytávat lidi apod.
Večer jsem opět zabrousila na facebookovou diskuzi o nějaké neznámé sektě, kde v komentáři někdo zmínil, že se jedná o sektu Sinčchondži. Začala jsem si o té sektě něco hledat na internetu a dohledala jsem až jejího hlavního šiřitele v ČR Rastislava Čižmára. Podle fotky jsem hned poznala, že se jedná přímo o toho lektora, se kterým jsem se přes měsíc scházela a byl mi představen jako Jan Bielik. Polilo mě horko… můj problém o tom, zda nastoupit do toho kurzu nebo ne, byl vyřešen. Dobře věděl, že kdyby mi prozradil své pravé jméno, hned bych si ho našla na internetu a skončil by, ale nakonec sám sebe usvědčil ze lži. Sám mi pár hodin před tím vyprávěl, jak se rozezná Duch Boží a duch satanův, Duch Boží nikdy nelže ani lží milosrdnou, naopak opice Boží využívá právě lsti a lži k tomu, aby člověka svedla a získala na svou stranu. Bůh jedná s člověkem na rovinu a nechává mu svobodu se rozhodnout, ale zlý duch (stejně jako jejich učení, jak jsem poznala až v tuto chvíli) používá manipulaci a svázanost.
Zklamání
Cítila jsem se podvedeně a litovala jsem, že jsem cizím lidem o sobě prozradila tolik věcí, které ani často moji nejbližší nevěděli. Mou důvěru získali docela snadno… milí, sympatičtí, věřící lidé, kdo by čekal nějakou zradu. Děkovala jsem Hospodinu, že jsem unikla o vlásek, zároveň jsem byla zklamaná… proč se mi to muselo stát… takový podvod a já myslela, že Boží vedení a konečně nějaký Boží zásah do mého života… Hned pak ale následovala touha varovat před nimi všechny kamarády, aby jim náhodou nenaletěli a možná i snáz než já. Když pak člověk hledá, tápe a je možná i vlivem nějakých stresů citově nebo psychicky labilnější, můžou ho ulapit o to snáz. U mě si dávali pozor, protože dobře věděli už z prvního setkání, koho mají před sebou… to si díky tomu prvnímu setkání pod záminkou psychologického výzkumu zjistili a já jim to vše bez obav prozradila.
Takže Janu Bielikovi jsem napsala smsku, kde jsem ho oslovila jeho pravým jménem a už se s ním nesešla:
Ahoj Rastislave, myslím, ze dnešní schůzka už je zbytečná... S Duchem svatým jsem přes víkend rozlišila, že do kurzu nenastoupím. Jak jsi sám říkal, to, co je z Božího Ducha je pravda. Satan lže, klame, manipuluje a schovává svoji identitu – a ano často do roucha beránčího... Mrzí mě, že "lovíte lidi" takovým zákeřným způsobem – to není způsob jednání Boha, ve kterého věřím. Je mi líto, ale Bibli můžu studovat dál i s někým jiným. Přes to děkuju za rozšíření obzorů a přeju pěkné odpoledne! Jana
Odepsal toto:
Ahoj Jani, Rozumím tomu, co píšeš. Přeji Ti hodně štěstí, i kdybys studovala Bibli s někým jiným. Modlím se za tebe. Hezké odpoledne.
Ještě jsem tenkrát napsala smsku i té Agátě, že mě mrzí, že pokud je opravdu psycholožka, že takto zneužívá svoji profesi a svůj diplom. Ta mi, myslím, už neodpověděla.
Zpětný pohled
Nejvíc zákeřné je na tom to, že oni o své církvi stále mlží, říkají, že není důležitá církev, že Bibli máme všichni stejnou, což mají sice pravdu, ale jen částečnou, neřeknou už, že jsou členové této sekty, jen získávají důvěru a pomalu člověka odstřihávají od jiné náplně volného času, takže i od kamarádů a rodiny. Vsugerují člověku, že těm lidem okolo i jeho blízkým našeptává ďábel, aby se je snažili dostat od té jediné správné cesty ke spáse… vše samozřejmě podloží citáty z Bible a člověk pak už neví, co dělá, a hlavně jedná nesvobodně… To jsem si uvědomila až zpětně.
Pak už člověk nemá moc jinou možnost než tomu všemu věřit. Na první pohled se to zdá jako neškodné scházení se nad Božím slovem, ale je to postavené na korejském náboženském hnutí, které vychází z výkladu knihy Zjevení, že ten, který zvítězí, má být korejec Man Hee Lee, a zachráněni budou jen ti, kteří budou poslušní tomu, co říká (což opět podloží citátem z Bible). Podávají to tak, že druhý příchod už je tady a že pokud se k nim člověk nepřidá, nebude spasen.
Já jsem do toho až tak zapletená nebyla a stejně mi chvíli trvalo, než jsem to zpracovala… Ale kdo ví, kdy a jestli vůbec bych odhalila, že se jedná o sektu, kdybych si na poslední chvíli nepřečetla to jméno této sekty a kdybych třeba neměla naplněný program květnových dní… možná bych do kurzu i nastoupila… Bohudíky se tak nestalo… Vím ze zkušeností jiných lidí, jak obtížné je potom z toho vystoupit a vrátit se k normálnímu životu.
Jana Balcarová
pozn.: Některá jména byla změněna.
Poznámky z lekcí
