Poslušnost je vztah

I dospělý syn nebo dcera může někdy staré matce říct: "Mami, prosím tě, tenhle klobouk už nenos. Vypadáš v něm nemožně." Mám pocit, že někdy může jít dokonce o povinnost. Kdo jiný to má matce říct, než právě milované dospělé dítě. I z tohoto hlediska jsme tedy někdy povinni říct - jistě s láskou a úctou - určité kritické slovo.
Poslušnost v církvi není poslušnost ve smyslu pruského "držet ústa a krok". Není to ani konformita ve smyslu reálného socialismu. A už vůbec nejde o nějakou omluvu vlastní neschopnosti rozhodovat se.
Poslušnost je zaprvé ctnost a jako ctnost vychází jenom z člověka, který má zdravé sebevědomí, je schopný se rozhodovat, ale je také - v rámci daného vztahu - schopen překročit svoji vlastní vůli. Poslušnost je také vztah. A ze strany toho, kdo poslušnost vyžaduje, následuje tedy také jakási mravní povinnost poslušnost umožnit. Vytvořit takovou atmosféru, ve které by podřízený nebyl brzděn ve svém vývoji, ve které by nebyl lidsky ponižován a zraňován. Ze strany podřízeného (zavázaného k poslušnosti) to pak vyžaduje také vlastní zodpovědnost, má-li jít o ctnost. Zodpovědnost, kterou nemohu přesouvat na někoho druhého.
Poslušnost v dnešním světě je niterně svázána s atmosférou dialogu. Uvádím-li "v dnešním světě", neznamená to ale, že jde o něco, co by se narodilo až v naší době. Naopak, je to hluboce zakotvená dobrá katolická tradice. Pamatuji si na jedno místo v řeholi sv. Benedikta, které mě vždy fascinovalo. Podle benediktínských regulí rozhoduje v klášteře opat, který také nese rozhodující zodpovědnost. Dříve ale, než něco rozhodne, musí se zeptat všech bratří na jejich názor, protože i skrze ústa nejmenšího bratra k němu může mluvit Bůh. A i ten nejmenší bratr je ve svědomí zavázán říci opatovi zcela upřímně svůj názor. Taková je tedy stará moudrost, uložená již v tradici církevního starověku. A myslím, že je i dnes velmi aktuální.